Zdi přesvědčení

Věříme spoustě věcí o sobě samých a všechna tato přesvědčení organizujeme do komplikované mozaiky, které říkáme osobnost či prostě „toto jsem já“. Což je skvělé, protože díky tomu snadno vysvětlíme druhým, co máme rádi a víme, jak vyplnit formulář na stránkách o randění…

Problém nastává, když začneme naši skutečnou identitu zaměňovat za obsah našich představ o nás samotných. Když začneme skutečně věřit, že stydlivost, křehkost, deprese, extroverze či nadřazenost druhým tvoří naši pravou podstatu.

Řekněme si to jednoznačně: Nejsme souhrnem našich přesvědčení. Jsme tím, co je vytváří. Naše přesvědčení nejsou ničím jiným než myšlenkami, myšlenkovými systémy, myšlenkovými vzorci. Kondicionované, navyklé myšlení. Není nic špatného na tom, je mít, ale jakmile se s nimi začneme ztotožňovat, dostáváme se na scestí. Jsme totiž něčím mnohem více…

Jakmile začneme považovat přesvědčení o nás samotných za pravdu, za něco pevného a těžko změnitelného, začínáme budovat hranice a vysoké zdi. A pak se snažíme najít cestu skrze takto stvořené bludiště, přičemž naprosto zapomínáme, že jsme to my, kdo jej postavil. A pobíháme kolem naprosto neteční k faktu, že jsme jako stavební materiál použili pouze vlastní myšlenky.

Ve vteřině, kdy si vzpomeneme na tuto pravdu, vynoří se před námi nový svět. Svět z průsvitnými zdmi, ploty a barikádami bez jakékoliv skutečné podstaty. Sami se můžeme rozhodnout, zda budeme procházet kolem nich, anebo jimi proskočíme. Pevnou zem, po které chodíme, tvoří fyzikální zákony, univerzální konstanty a pravdy, které nepodléhají subjektivním názorům, ale vše ostatní je pouhá iluze. Takové místo je vpravdě světem nekonečným možností a potenciálu.

Kdysi mi někdo vyprávěl o tom, že nemá talent pro sport. Jeho tvrzení vypadalo jako jednoznačný fakt, protože doopravdy nebyl dobrý v žádném sportu. Skulinkou v jeho argumentaci byla skutečnost, že od věku zhruba pěti let, kdy se v jeho hlavě tato myšlenka uhnízdila, v podstatě žádný sport nedělal. V následujících letech toto podvědomě stvořené přesvědčení o vlastním omezení postavilo nepropustnou bariéru okolo celé oblasti sportu a změnilo ji tak v území, které se nikdy nenavštěvuje. A pak jednoho náhodou prošel zdí a zjistil, že může sportovat stejně dobře, jako kdokoliv jiný. A jeho svět se zvětšil…

Kolik takových zdí jsme každý během života vytvořili na základě počátečních neúspěchů, když jsme zkoušeli něco nového? Kolika věcem sami o sobě věříme, které byly zažehnuty náhodnou či opakovanou poznámkou našich rodičů, kamarádů a naprostých cizinců? Jaké limity jsme si vědomě nebo podvědomě vytvořili ve svých myslích a pak je během let přeměnili v neproniknutelné pevné bloky? Myšlenky o tom, co dokážeme nebo nedokážeme v podnikání, romantických vztazích, v životě, kdo a jací jsme…

Ale existuje velká naděje. Všechny naše omezující zvyky, chování a hranice tvoří výhradně naše vlastní myšlenky. Jen pramálo z nich se zakládá na absolutní pravdě a již od narození máme schopnost uvidět pravou podstatu těchto myšlenkových zdí, spatřit, čím doopravdy jsou. Hromadou myšlenek. Často zatuchlých a starých. Myšlenek, které jsme pochytili na cestě životem, často v raném dětství. A protože jsou naše mozky vynikající v nalézání a vytváření důkazů, které podporují to, co už si myslíme, začnou záhy naše přesvědčení vypadat naprosto rozumně, logicky a oprávněně.

Nejlepší zprávou je, že nemusíme tyto zdi strhávat. Nemusíme nahrazovat naše přesvědčení, manipulovat je ani je měnit. Stačí spatřit jejich podstatu. A chvíli počkat… Protože nové myšlenky jsou hned za rohem. A nový svět je vždy pouze jednu myšlenku daleko…

S láskou

Martin

Tagy:
Komentáře